Roman Slaboch - Krása stopadesátiletých očí


článek byl uveřejněn v Akva Tera Fórum 6/2006

Nechci se vyznávat z geronto-ophtalmofilie, ale z obdivu k nejběžnější akvarijní rybce – pavímu očku, slavící v těchto dnech své výročí.
Příběh nejznámnější akvarijní ryby všech dob začal před 150 lety, 14. května 1856. Tehdy německý lékárník Julius Göllmer, žijící v Caracasu, chytil v Rio Guayre, poblíž svého bydliště, skupinku 61 malých barevných ryb. Jako lékárník byl pan Göllmer i nadšeným amatérským přírodovědcem, spolupracujícím s berlínským Zoologickým muzeem (Berlinen Zoological Museum, ZOO und Botanic garden), kam na přelomu let 1857 – 58 preparované ryby poslal společně s preparáty dalších zvířat a rostlin.
Za tuto dodávku měl obdržet 100 říšských tolarů. Muzeum mu ale zaplatilo podstatně méně, než slíbilo. Je možné, že doručené přírodniny nebyly v dobrém stavu, nebo pro muzeum nebyly zajímavé, nebo to byl důsledek krátkodobého „bezvládí“. V roce 1857 totiž zemřel ředitel Liechtenstein a nahradil jej W. Peters. Ať byly důvody jakékoli, Göllmera to natolik znechutilo, že svoje kontakty s muzeem přerušil a žádné další přírodniny již nikdy nedodal.
9. června 1859 Peters ryby popsal jako Poecilia reticulata a ve stejném měsíci byl popis i uveřejněn:
Peters, W. (1859): Eine neue Art der Gattung Leptocephalus und über einige andere neue Fische der zoologischen Museums. Mber. Königl. Akad. Wiss. Berlin, Juni 1859, 411–412.
Text byl velmi lakonický, obsahoval jediný odstavec:
Poecilia reticulata n. sp.
Grünlichgelb mit einem schwarzen Netzwerk, dessen Maschen den Rändern der Schuppen parallel liegen, am Bauche silbrig. Schuppen in 7 Längs-und in 27 Querreihen; obwohl einiger derselben durchbohrt erscheinen, ist doch keine deutliche Seitenlinie zu sehen. Ganze Länge 39, Höhe 9, Länge des Kopfes 7 Millimeter.
D. 8 A. 10. Caracas; in dem Guayre-Flusse von Göllmer gesammelt.

Zřejmě první uveřejněné zobrazení P. reticulata (Das Süsswasseraquarium, Verlag Fritz Pfennigstorf, Berlin W. 1909)

Popsal ale kupodivu jen samice, přestože zásilka obsahovala tři sklenice – v jedné byly pouze samice, v druhé jen samci a ve třetí bylo obojí pohlaví.
Göllmer pochopitelně nebyl ichthyolog a pravděpodobně nevěděl o výrazném pohlavním dimorfismu Poecilid, takže je částečně separoval. Tatáž omluva ale nemůže být použita pro autora popisu; Peters byl odborník a mohl znát práci svého vídeňského kolegy Heckla, který již 11 let před tím korektně popsal mečovku zelenou Xiphophorus helleri včetně rozdílů pohlaví.
Dva roky po Petersově popisu dovezl několik živých pavích oček z Barbadosu kněz Ermenegildo Arnaboldi di Tremezzo. Rybky se však nerozmnožily a jejich preparáty byly zařazeny do sbírek muzea v Turíně, podle kterých je Filippo de Filippi, ještě týž rok popsal jako Lebistes poeciloides.

dobová fotografie původní lokality – Rio Guayre

Třetí a nejúspěšnější cesta vedoucí k popisu pavího očka začala roku 1866 na Trinidadu. Z tamější misie zaslal Lechemere Guppy několik pavích oček obojího pohlaví do Londýna. Zde je A. Günther, který nejspíše nikdy neviděl Göllmerovy preparáty, pojmenoval jako Girardinus guppii. Pod tímto jménem byli také později vedeni původní, Göllmerem zaslaní samci v berlínských sbírkách. Tamtéž umístěné samice byly stále označeny jako P. reticulata.

Dr. Robert John Lechmere Guppy

U posledního objevitele bych setrval ještě jeden odstavec. Oficiální verze historie pavího očka říká, že Dr. Robert John Lechemere Guppy byl duchovní zmíněné trinidadské misie. Skutečnost je ovšem jiná. Pocházel z anglické židovské rodiny. Nestal se advokátem jako jeho otec, ale byl konchyliolog a geolog. Pracoval pro Správu kolonií jako hlavní školský ispektor. Sám byl sice bez vyznání, ale protože žil v silně katolické krajině, brával si pro zvýšení vážnosti na různá jednání kolárek a domorodci (i přátelé) mu po čase začali říkat „el padre“.
Další živí jedinci (25 kusů, z toho 3 samci) byli do Evropy dovezeni C. Siggelkowem až v roce 1908 jako Giradinus guppii. Ještě téhož roku před vánocemi byli rozmnoženi. Tím začala jejich vítězná cesta mezi akvaristy. V následujících letech se mezi nimi ujalo akvaristické pojmenování gupka. Toto označení přežilo i Reganovu revizi rodů Poecilidae v roce 1913. V této době byly rozpoznány londýnské a berlínské preparáty jako stejný druh a byly přejmenovány na Lebistes reticulatus, čímž byl původní Petersův popis potvrzen jako platný.
Další revizi s opravou provedli v roce 1963 Rosen a Bailey, potvrdili Petersův původní název Poecilia reticulata z roku 1859 (který je platný dodnes) a podpořili tak i tvrzení britského akvaristy Vipana, který již roku 1910 vyslovil na základě svých zkušeností s jejich chovem názor, že barbadoská Poecilia poeciloides, trinidadská Girardinus guppii a venezuelská Poecilia reticulata, jsou jedním druhem. O tom přinesl informaci v “Akvaristickém obzoru“ prof. Babák hned v lednu 1911 s poznámkou, že „…tuto informaci bude nutno ověřiti cílenými pokusy bastardizačními“.


Paví očko tedy prodělalo úctyhodnou cestu opakovaných, paralelních a revidovaných popisů. Posuďte sami:
Poecilia reticulata Peters, 1859
Lebistes poeciloides De Filippi, 1861
Girardinus reticulatus Günther, 1866
Girardinus guppii Günther, 1866
Poeciloides reticulatus Jordan&Gilbert, 1883
Acanthophacelus reticulatus Eigenmann, 1907
Girardinus vandepolli Meek, 1909 (nesprávná identifikace – Henn, 1916)
Heterandria guppii Eigenmann, 1910
Acanthophacelus guppii Eigenmann, 1910
Girardinus poeciloides Boulenger, 1912
Poecilia poeciloides Langer, 1913
Lebistes reticulatus Regan, 1913
Glaridichthys reticulata Milewski, 1920

Ovšem díky úvodnímu pětiletému období, kdy byla paví očka v Evropě chována pod neplatným pojmenováním Girardinus guppii, vžilo se pojmenování gupka a původní objevitel pan Göllmer byl zapomenut. Zemřel v roce 1861, takže se bohužel nemohl dozvědět, jaký zlom v akvaristice jím objevené ryby způsobily o 50 let později.
První samostatný, český článek o gupkách jsem našel v dubnovém „Akvaristickém obzoru“ z roku 1912, kde pan Theodor Krása píše:
...Tento trpaslík mezi akvarijními rybkami, jenž oslňující nádherou barev u samečků předčí všechny do­sud importované druhy, dá se chovati v nejmenších nádržích bez škodlivých následků pro vzrůst jedinců a jich nádherných barev, spokojí se suchou potravou, kterou může se po celou zimu krmiti, není nijak choulostivý proti občasným nižším teplotám, tak že nevyžaduje v zimě výtopu akvária ani větrání, je-li chován ve vytápěném příbytku. Mimo to i požírání mláďat samičkami po vylíhnutí nikdy jsem nepozoroval, ač zůstaly s nimi vždy pohromadě…
…Malá elementka, svěžím porostem opatřená a tak postavená, aby paprsky sluneční jen na chvíli dopadaly, udrží vodu stále čirou a stěny nezřasovatělé. Je‑li pak oživena několika párky Acanthophacelus guppyi, působí na každého, i neodborníka, dojmem pohádky…



V tehdejší době opravdu nemělo paví očko konkurenci – bezproblémový chov i odchov, libovolné krmení, nenáročnost na velikost nádrže, osázení, teplotu i chemismus vody. (Však také poměrně rychle klesala jeho cena; v srpnu 1911 byl pár prodáván za 80 haléřů a přesně o rok později za 40 haléřů. O dva roky později byla cena ještě o polovinu nižší.) Zmíněné vlastnosti má samozřejmě i dnes, ale pouze divoká forma, která z chovů prakticky vymizela. Nemůže svým vzhledem konkurovat jiným tropickým druhům, které na začátku minulého století byly, převážně z technických důvodů, nechovatelné. Šlechtěné formy gupek vládnou akvaristice dodnes. S divokým pavím očkem mají však společný pouze genom.

současný pohled na Rio Guayre Venezuela, typická lokalita, odvodňovací kanál v Cata, NP Henri Pittieri Venezuela, typická lokalita, odpadní kanál poblíž Cumaná Venezuela, typická lokalita, drobný přítok Lago de Maracaibo Venezuela, typická lokalita, Orinoco, přístav v Ciudad Bolívar

Měl jsem mnohokrát možnost pozorovat je v jejich přirozeném přírodním prostředí a mohu potvrdit vzpomínky starších akvaristů, hovořících o „tvrdé“ rybě, která „snese všechno“. Skutečnost dokonce často předčí očekávání. Vídal jsem je na lokalitách, kde jsem se i po týdnech toulání divočinou (čemuž odpovídala úroveň hygieny) štítil ponořit do vody síťku, o rukou nemluvě! Kanalizační strouhy s komunálním odpadem, „zdobené“ chuchvalci saponátové pěny, prokládané výkaly obalenými v olejových skvrnách, jsou nejběžnějšími místy výskytu četných, dokonale prosperujících populací.

Jedinci z těchto lokalit jsou ale po importu, oproti očekávání, velmi citliví na převod do čisté vody akvária.

Přestože je Poecilia reticulata v současnosti rozšířena v řadě zemí subtropického a tropického pásma, skutečně divoké formy lze najít jen na místech původního výskytu – na venezuelském pobřeží a v ostrovních státech Barbados a Trinidad a Tobago. Neuvěřitelná barevná variabilita druhu vede k doměnkám, že i jinde v Jižní Americe žijí původní divoké formy (což nelze jednoznačně vyloučit), ale zřejmě se ve většině případů jedná o introdukci nebo o „zdivočelé“ akvarijní populace (což nelze jednoznačně dokázat).

imponující sameček P. reticulata sameček P. reticulata pár P. reticulata sameček P. reticulata skupina P. reticulata

Na závěr si dovolím uvést ještě jednu zajímavost, uveřejněnou v lednových Akvaristických listech roku 1931. Zde je její plná citace:
„Doprava rybek vzducholodí Graf Zeppelin.
Za posledního letu vzducholodi Graf Zeppelin (podzim 1930) byly do New Yorku zaslány také tropické rybky. Bylo jich 300 kusů ve 3 kon­vích. Dvacet pět rybek cestou zašlo, ale samička »gupie«, jež se do zásilky při­pletla, chtíc patrně také nějakým činem k tomuto rekordnímu přeletu přispěti, vrhla patnáct mladých 15 mil od Azorů.“
No není to půvabné?

Zdroje:
Ceny okrasných ryb v srpnu t. r.: Akvaristický obzor, 1/1911, str. 16–17
Ceny okrasných ryb v srpnu t. r.: Akvaristický obzor, 10/1912, str. 177–178
Dokoupil, N. (2006) In verb.
Krása, Th.: Acanthophacelus guppyi, Akvaristický obzor, 7/1912, str. 116–117
Meyer, M. K., Wischnath, L., Foerster, W., (1985): Lebendgebärende Zierfische Arten der Welt, Mergus Press, Honkong, 496 pp.
Pech, J. J.: Krátké zprávy, Akvaristické listy, 1/1931, str. 14
Rosen, D. R., Bailey, R. M., (1963): The Poeciliid Fishes (Cyprinodontiformes), Ther Structure, Zoogeography, and Systematics, Bull. Am. Mus. of Nat. Hist. 1/126, NY, 176 pp.
Wischnath, L. (1993): Atlas of Livebearers of the World, T. F. H Publications, Inc., 336 pp.

Internet:
guppy.ca
www.diewasserwelt.de
www.guppyinfo.de

První dva obrázky jsou z mého archivu.
Všechny fotografie jsou moje, ryby jsou divoká přírodní populace z Venezuely
RNDr. Roman Slaboch

Je zakázaná reprodukcia textu alebo fotografií bez súhlasu autora!

2006