od casiomk » 29 Jan 2007 20:10 pm
nieco som nasiel ,nema to niekto spravene?
PROSPĚŠNOST OZÓNU V AKVARISTICE
Ozón (z řeckého slova "cítit") je bezbarvý plyn, charakteristickéoh zápachu.
Skládá se z molekul, které jsou tvořeny vždy třemi atomy kyslíku (O3). Obecně
jej lze indikovat tam, kde se vlivem některých chemických změn uvolňuje atomární kyslík.
Využitelnost ozónu v akvaristice se opírá o skutečnost, že ozón působí značně
oxidačně, tzn. mimo jiné hubí bakterie, bílí, zapaluje éter atp. Veškeré předměty
obsahující stříbro působením ozónu zčernají. Použijeme-li ozón ve vodě,
nezanechává v ní žádné škodlivé látky, ani vedlejší produkty. Je-li ve vodě obsažen
v nadbytečném množství, vyprchá z ní během desti až edvaceti minut. Cenným
průvodním jevem použití ozónu k dezinfekci vody je skutečnost, že voda zlepší
svůj celkový vzhled. Ozón totiž svým oxidačním účinkem za normálních okolností
zničí veškeré barvotvorné látky ve vodě obsažené, takže vodase stane zcela průzračnou.
Nápadný je tento jev např. u solí železa a manganu. Ozón rovněž rozrušuje sloučeniny fenolu,
aniž by vznikly zapáchající zplodiny. Hydroxidy ozón sráží a ty pak klesají ke dnu. Pro
akvaristu je velmi významné, že ozón spolehlivě ničí veškeré choroboplodné zárodky.
Jsou známy případy, že ryby napadené některými druhy cizopasníků se po působení ozónu
uzdravili. Ozón působí i na některé druhy plísní. Nesmíme se však domnívat, že ozón je
všelék. Ozón zabíjí bakterie, ničí většinuparazitů na povrchu těla rybek, ale samozžejmě
neléčí vnitřní onemocnění. V aplikaciozónu na dospělé ryby musíme spatřovat především
preventivní vytváření zdravějšího prostředí.
Pravidelné ozonizování vody brání nadněrnému bujení řas, rozsivek a z části i sinic.
Je pozoruhodné, že řasy, rozsivky i sinice nevytvářejí při používání ozónu žádné
(nebo jen nepatrné) porosty na stěnách nebo předmětech, které jsou v akváriu vystaven
silnému působení světelných paprsků. Voda v akváriu se pří pravidelném a systematickém
používání ozónu stane křišťálovou a na rybkách (jsou-li splněny ostatní všeobecně známé
podmínky) je patrná dobrá kondice. Důležitá je i ta okolnost, že část ozónu zůstává nad
hladinou a ničí různé baktérie, které způsobují tzv. slepou hladinu.
VÝROBA OZONIZÁTORU
Způsobů, jimiž můžeme vyrábět ozón pro akvaristické účely je opět více. Při vzájemném
srovnávání těchto různých způsobů vychází najevo, že zdaleka ne všechny jsou vhodné,
ekonomické a především bezpečné. V této souvislosti nelze pokládat za vhodné vyrábět ozón
pomocí rtuťové výbojky. Jelikož v tomto případě (při otevřeném provedení nad nádrží)
zpravidla působíme současně dvěma bakteriocidními činiteli (záření a ozón), nikdy nemůžeme
přesně stanivit, který z těchto činitelů a do jaké míry je věci ku prospěchu a který činitel
nikoli. Dostaneme se tak do experimentování, o kterém nevíme, co nám přinese. Relativně lepší
uspořádání, v kterém se neuplatní ultrafialové záření, je umístění výbojky do uzavřeného
prostoru, z kterého je vzniklý ozón vytlačován do nádrže kompresorkem. Manipulace s výbojkou
(obzvláště, má-li obnažené elektrody) je však velmi nebezpečná, systém má malou účinnost, a
proto zvolíme jiný způsob výroby ozónu, a to pomocí temného vysokonapěťového výboje.
Ozonizátor, který pracuje s tzv. temným vysokonapěťovým výbojme, je ppměrně
jednoduché, poměrně levné a výkonné, ale především při správném provedení zcela bezpečné
zařízení. Tento druh ozonizátoru je proveditelný jako uzavřená krabice, která se funkčně
vkládá mezi kompresor a rozvod vzduchu v nádržích. Ozonizátor můžeme ponechat trvale vřazen
do vzduchovacího systému; jeho činnost ovládáme pouze vypínačem.
Vlastním místem výroby ozónu je tenkostěnná skleněná trubice o průměru 25 až 30mm a
o délce asi 30cm. Tloušťka stěny trubice je 1 až 1,5mm. Do vnitřní části trubice je po celé
její délce zasunut svitek (jeden závit) plechu o tloušťce 0,2 až 0,3mm. Materiál této fólie
může být např. hliník (hodí se výborně alobal).Pleh ještě před vsunutím do skleněné trubky
hustě naperforujeme malými otvory, jejihž otřepy budou směřovat k vnitřní straně trubky. Na
fólii připevníme pájením, nebo propletením měděné lanko (asi 20cm dlouhé; průřez asi 1mm2)
s velmi dobrou izolací PVC. Pak fólii vsuneme do skleněné trubky a proti otáčení ji v
několika bodech na koncích zajistíme lepidlem. Vhodné lepidlo je např. EPOXY; nesmíme použít
lepidla s obsahem kaučuku. Vnější stěnu trubice ovineme hladou, tedy neperforovanou fólií
(rovněž např z hliníku), a to po celé ploše. Na obou okrajích trubice necháme asi v délkách
1,5cm volná, tzn. hliníkovou fóliinepokrytá místa. I v tomto případě přippevníme páýjením,
nebo propletením k této fólii měděné lanko stejného provedení, jako u vávodu fólie vnitřní.
Do obou konců trubky zalepíme (epoxidovým lepidlem) kruhové uzávěry. Uzávěry mohou být např.
z pertinaxu, ze sklotextilu, z organicého skla atp. Ve středech uzávěrů jsou těsně vlepeny
krátké kousky skleněných trubiček, jejihž průměr odpovídá sdimenzi rozvodu vzduchu. Celou
trubici pak dokonale v několika vrstvách ovineme dobrou, širokou izolační páskou z PVC. Pásku
Při ovíjení pečlivě překrýváme, neboť systém pracuje s napětím 2000V.